Historie kina

Krátce z historie kin v Jeseníku

Je příznačné, že počátky kina v našem městě jsou situovány do jedné z nejstarších budov ve městě, do domu „Na svobodě“ – do Lidového domu, dnes Praděd, Dukelská ul. č. p. 178). V roce 1911 pronajal podnikatel Julius Lichwitz celý hostinec Franzi Schadkovi, majiteli kavárny, jež však nedošla u veřejnosti ohlasu. Proto veden podnikatelským duchem rozjel nový podnik a již 2. ledna 1912 obdržel povolení c.k. okresního hejtmanství čj. 399967/G k provozování sálu pro představení kinematografu. Samotnou produkci zajišťoval fotograf Rudolf Klein, který měl svůj ateliér na náměstí. Promítání bylo velmi primitivní. Přístroj byl poháněn plynovým motorem, promítalo se na bílé plátno a vyhrával k tomu gramofon s velikou troubou. S vypuknutím 1. světové války kino zaniklo.

Po ukončení války postupně sílily hlasy občanů, kteří se dožadovali kina. Avšak katolický týdeník Deutscher Volksfreund se pustil energicky do akce proti zřízení městského kina. Poukazoval hlavně na „velké zdivočení mravů, které takový podnik způsobuje“. Vedení města však dalo přednost přání občanů a voličů před moralizováním. Od firmy Regenhart & Raymann vykoupilo za 5 tisíc budovu u řeky Bělá (ul. preláta J. Neugebauera, dnes Dittersdorfova) a po nákladné přestavbě zahájilo v r. 1920 nové městské kino svůj provoz. Budova dnes již neexistuje, byla stržena v souvislosti s výstavbou obchvatu města, ale mnoho našich spoluobčanů si zajisté vzpomene na tzv. Hasičák, tedy sál v budově Sboru požární ochrany.

Kino mělo po rozšíření kapacity v r. 1925 sál pro 425 osob v přízemí a 36 v lóžích. Prvním nájemcem byl hejtman Gustav Strauss, který měl s provozem finanční těžkosti. Z mnoha nových uchazečů byl v konkursu vybrán Gustav Brosig z Rýmařova. Senzaci ve městě způsobilo uvedení prvního zvukového filmu „Dvě srdce v 3/43 taktu“. Popravdě řečeno, toto kino bylo pro lázeňské město málo reprezentativní, často se hovoří o promítání „ve stodole.“ Záměrem tedy bylo postavit roku 1939 nové kino v blízkosti Moravského sloupu (stál před dnešním kinem, dnes je umístěn v parčíku před Vodní tvrzí), ale válka tomu již zabránila.

Teprve po 2. světové válce se začal naplňovat záměr postavit nové kino. Veškerý filmový průmysl byl již v roce 1945 znárodněn a kinematografie se měla stát podřízenou složkou státního aparátu. A nešlo jen o zprávy, tzv. Týdeníky před filmem, ale i umění se mělo zapojit do budování nového státu. Předseda ONV kpt. v. v. Krejčí jmenoval 2. 6. 1945 správcem kin ve Frývaldově a Gräfenberku Maxe Mudru. Jeho jmenování bylo ve Zprávách z Frývaldovska č. 3/1945 odůvodněno následovně: „Pan Mudra jest znám jako dlouholetý odborník a bude zajisté tvořiti z těchto zanedbaných podniků, ovšem v rámci daných možností, zařízení, která budou plniti svůj úkol jako osvětový podnik a která nebudou sloužiti jako dříve co pouhý výdělkový pramen egoistických jednotlivců.“

V roce 1949 se v Jeseníku začalo s výstavbou nového kina (na bývalé ulici Parkgasse, dnes Sadová, u autobusového nádraží), místní národní výbor tlačil na KNV v Olomouci, aby byla stavba dokončena ještě v tomto roce, protože „u dosavadní budovy kina jest nebezpečí, že z důvodů zdravotně a požárně bezpečnostních bude provoz zastaven“.

Od roku 1950 je kino ve stálém provozu. Čtyři desetiletí podléhala jeho činnost plánovitému hospodářství a ideologicky postavené dramaturgii. Uveďme jen jako dokument doby zápis z prověrky kina 22. května 1962: „V předložených dokladech je zjistitelný pokles návštěvnosti od r. 1958 do dnešního dne. Plán na rok 1958 byl 230 lidí – průměrná návštěvnost na jedno představení. Skutečnost 206 lidí. Plán na rok 1961 – 215 lidí, skutečnost 180 lidí, plán na rok 1962 – 197 lidí a prozatím není plněn… Plán na rok 1962 je zhruba stavěn na 50% kapacity kina a jeho plnění za prvních pět měsíců je zhruba 80%. Dle výkazu je nejnižší návštěvnost na sovětské filmy a pak na filmy ostatních demokratických států. Největší návštěvnost vykazují dobrodružné západní filmy a české a ostatní veselohry. Pravděpodobným důvodem neplnění plánu návštěvnosti je dosud stoupající počet majitelů televizních přijímačů a snad i nedostatečná práce závodních složek ROH, které se o kulturní vyžití svých členů nijak příliš nezajímají.“

Ale abychom jen nevěřili uchovaným hlášením, jen vzpomeňme, co všechno papír snesl. Spíše je nutné vyzdvihnout naplněné kinosály v druhé polovině 60. let, kdy se objevila „nová vlna“ československého filmu a pootevřely se hranice do světa, hlavně díky Filmovému klubu. Film, stejně jako umění obecně, dával v Československu lidem totiž něco víc než jen estetický zážitek. Vždy bylo od něj očekáváno nějaké poselství, něco, co se skrývá mezi řádky. A i v dnešní „komerční době“ tomu není jinak. A to je záruka, že film přežije. Doufáme, že v roce 2010 to budeme moci na oslavách stoleté existence kina v Jeseníku zopakovat v nově zrekonstruované polyfunkční budově městského kina.

Květoslav Growka, SOkA Jeseník